Tak hned na úvod. Takže ne, nebude to dnes o té digitální propasti, kam mnozí z nás padají, ale ano, bude to o hazardu. Hazard je starý snad jako lidstvo samo. Z pohádek a pověstí známe mnohé případy, jak ten nebo onen prohrál celé jmění, zadlužil celou rodinu nebo dokonce prohrál i svůj život. Kostky a karban byl mor, který na jednu stranu ničil životy, na druhou stranu na chvíli dával zapomenout na vlastní chudobu a podněcoval sny o bohatství a moci dosažitelné snadno a bez práce. Probuzení ze snu bylo a je dosud tvrdé, takže mnozí dělají všechno možné, aby se už neprobudili.
Závislost na hazardních hrách je výhradně psychická. Nemáme žádný odvykací stav, ale nemáme ani žádnou látku, která by mohla snížit touhu hráče jít znovu hrát. Ačkoli v každé restauraci je stále napsáno „Podnapilým nenaléváme“, v hernách dosud každý, komu hazard zničil život a je zadlužen na několik životů dopředu, může znovu půjčené nebo ukradnuté peníze roztočit v kole. Nařízení, které by všem hernám nařizovalo, aby neumožnily vstup osobám, které jsou na hazardu závislé, se připravuje už mnoho let a stále naráží na mocnou herní lobby. Teď se proslýchá, že tzv. černá listina hráčů bude v provozu už během příštího roku.
Slabost pro hazardní hry má až pět procent české populace, což je nyní asi půl milionu lidí. Na riziko rozvoje závislosti má vliv velké množství faktorů. Například některé geny nebo problémy v rodině. Výskyt násilnických sklonů, nadměrných hádek nebo užívání návykových látek ostatními členy, se mohou spolupodílet na vzniku nebo udržování závislosti. K závislosti na hazardnímu hraní jsou náchylní lidé, kteří jsou impulzivní, nešťastní, neúspěšní, žijí na okraji společnosti. Ne náhodou je nejvíce problémů s hazardem v oblastech s vysokou nezaměstnaností.
Na počátku všeho stojí výhra a to si nedělám legraci. Počáteční výhra vyvolává v začínajícím hráči pocit, že konečně přišel na to, jak vydělávat peníze a víru, že se konečně usmálo štěstí. Už nebude muset nikdy pracovat, stačí občas dojít do herny, něco vsadit a ono se to vrátí, štěstí je při něm. Takto se rodí takzvané hráčské bludy, které pak závislost udržují. Mechanismus je známý a tomu odpovídá i algoritmus herních automatů, který na začátku ponechá malou výhru, později nastaví prohry. Po období výher nastává u hráče období proher, kdy investuje stále větší částky, čím víc investuje, tím víc hraje, protože věří, že se mu vše vrátí a v další hře to už jistě vyjde… Vymýšlí své rituály, třeba co měl na sobě, když vyhrál, jak přesně a co mačkal, jaké byly konstelace, jaké bylo počasí atd. Vše ústí do stadia zoufalství, kdy už nemá nic, je zadlužený, opuštěný rodinou, tehdy většinou přichází k léčbě.
Jak vlastně blízcí lidé poznají, že se něco děje? Hráč přestává mít zájem o rodinu, uzavírá se do sebe,
je roztěkaný, nervozní, začínají se z domova ztrácet věci, které se dají zpeněžit, chybí v práci nebo ve škole. Postupně se naučí více a více lhát, jedna lež vyvrací tu předešlou, zvýšené finanční výdaje vysvětluje bizarně, bohužel někdy se rodina dozví o debaklové situaci až po návštěvě exekutorů.
Hrát si je fajn. Hra podněcuje tvořivost, rozvíjí naše schopnosti soustředění, kombinatoriky, sociální učení. To ale mluvím o hrách společenských. Hrajme si spolu, ale hazard nechme stranou.