V naší tradiční evropské kultuře běží život lineárním směrem. Tedy od narození ke smrti. Pomineme-li, zda je to správný předpoklad (v asijských kulturách je na život pohlíženo jako na koloběh od narození přes smrt ke znovuzrození) pravdou je , že stárnout se nikomu nechce. Stáří a smrt jsou témata ve společnosti neoblíbená, tabuizovaná. Respektive ani ne tak samotný konec života (zpráv o smrti anonymních lidí je ve zprávách denně dostatek). Nejvíce strachu je ze samotného stáří, které je v mnohých z nás zapsáno jako čekání na smrt. Na to pak navazují čas od času debaty o zkrácení této doby nejlépe lékařským zásahem v pravý čas, tedy umělým ukončením života, zabitím, eufemisticky nazvaným euthanasií (dobrou smrtí). Jakoby stáří nepřinášelo nic pozitivního, jakoby byl starý člověk pro společnost a pro své blízké zbytečný.
Je několik teorií, jakým způsobem ke stárnutí organismu dochází. Nejsme stroje a nedochází u nás k opotřebení. Tělo se přirozeně stále obnovuje. To, co můžeme vidět na povrchu těla (roste nová kůže, nové vlasy), děje se i uvnitř těla, obnovují se třeba neustále i kosti a svaly. Jen s věkem to jde pomaleji vinou takzvaných volných kyslíkových radikálů. S nadsázkou se dá říci, že jedním z důvodů stárnutí je chronická otrava zplodinami kyslíku, těžkými kovy a dalšími látkami, které nedokáže tělo vyloučit. K chronické otravě se pak přidává i genetika. Během života dochází ke vzniku různých defektů na genetické informaci a nové tkáně, které se podle této informace tvoří, již nejsou tak kvalitní.
Stáří nemění ale jen vzhled člověka. Podstatným způsobem mění i jeho duševní činnost. Známá je stařecké zapomnětlivost. Jde o normální projev stárnutí, postižena bývá vštípivost i výbavnost. Typicky vypadávají z paměti jména, hůře se pamatují nová. Nicméně u zdravého seniora také stoupá zájem o všeobecnou informovanost a rozhled. Vzrůstá smysl pro detail, stoupá schopnost rozlišovat tóny a obecně detaily. I starý člověk může vykazovat vysokou intelektuální kulturu projevu a obory, které celý život studoval, může díky tomu dovést ve stáří k virtuozitě. Pečlivost je doménou stáří a jistě jde o kladnou vlastnost, pokud se z ní nestane hnidopišství. Starší lidé vykazují také jistou stereotypii v úsudku. Myslí a jednají ve známých schématech. Co fungovalo staletí ve společnosti, která se řídila zajetými pravidly, ale nefunguje v době, kdy se rituály z našeho světa vytratily a vyprázdnily a život běží neskutečně rychle. Ze zkušeného člověka je rázem člověk rigidní a ztrácí se v revoluční době tryskem se rozvíjejících informačních technologií.
Starší člověk funguje dobře ve známém prostředí, naopak nové prostředí a neznámé věci v něm vyvolávají nedůvěru a strach. Toto se většinou zhoršuje s pokročilejším věkem a s úbytkem kognitivních schopností. V případě změny bydliště, vytržení ze známého prostředí ( což se většinou stává při nástupu do sociálního zařízení) se skokově může zhoršit jak psychický, tak somatický stav. Na řadu pak přichází medikace, která má za úkol snížit úzkosti z nového prostředí a zklidnit seniora. Na druhou stranu, mnohá sociální zařízení mohou seniorům nabídnout lepší trávení volného času, společné výlety a podobně. Je ale třeba řešit změnu prostředí včas, když je lidově řečeno „babička ještě při smyslech“. Nejlepší a nejvíc obohacující pro obě strany je však včas přemístit seniora do prostředí nejbližších lidí (tak jak tomu bylo po staletí) a péči zajistit pomocí mobilních pečovatelských služeb.
Stáří čeká nás všechny a připravujeme se na něj celý život. Když si udržíme dobré vztahy se svými nejbližšími, můžeme se těšit, že ve stáří se o nás postarají. Když budeme v sobě pěstovat dobré vlastnosti, budou z nás příjemní senioři. Ve stáří se totiž základní povahové rysy zvýrazňují. Ačkoli s sebou stáří přináší úbytek fyzických sil, není to konec života, ale podzim života. A podzim může být barevný, krásný a klidný. Ona stabilita, která je pro stáří typická, může obohatit všechny, kteří nyní trpí v našem rychlém a předimenzovaném světě. Chce to jen toleranci a trpělivost na obou stranách.